Espresso

Když si budete vybírat kafíčko, můžete se kromě označení na espresso a filtr potkat s pojmem omni (střední stupeň pražení). To znamená, že zrnka můžete použít pro všechny druhy přípravy. Někteří pražiči a baristi tvrdí, že je to zlatá střední cesta, jiní, že káva není pro espresso dost vyvážená a na filtru nechutná ovocně. Platí ale, že sto lidí, sto chutí, takže než omni pražení zatratíte, určitě ho vyzkoušejte. Třeba vám sedne.

V druhé polovině 19. století začala být pro kavárníky příprava filtrované kávy (4–6 minut) prostě moc zdlouhavá. Toužili po rychlejším a jednodušším řešení. Proto vynálezci nelenili a začali se předhánět ve vymýšlení přístrojů poháněných miláčkem tehdejší doby – párou.

Jako první si takový parokávovar nechal patentovat německý vynálezce Gustav Kessel v roce 1878. O 6 let později přišel s vylepšeným přístrojem Ital Angelo Moriondo. Ten jeho už uměl přesně dávkovat vodu a také měl navíc tlakový ventil o síle 1,5 baru, díky kterému jste vodu snadněji protlačili skrz větší množství kávy. Ani jeden z vynálezů ale díru do světa neudělal.

Revoluce přišla až v roce 1901 s Luigim Bezzerou. Tomu přišlo nepraktické, že se v Moriondově kávovaru připravuje 50 šálků kávy najednou (lidé si tak kávu nemohou vychutnat čerstvou), proto ho s pomocí portafilteru upravil (páka s košíkem na umletou kávu, která se dává na hlavu kávovaru). Patent na jeho jednošálkový přístroj následně odkoupil Desiderio Pavoni a v roce 1906 společně představili světu kávovar Ideale, se kterým jste za necelou minutu (stále ale pod tlakem 1,5 baru) připravili caffè espresso.

Trvalo ale dalších 40 let, než Achille Gaggia použil v kávovaru páku s vertikálním pístem a silnou pružinou (k přípravě kávy už nebyla potřeba pára), čímž zvýšil tlak vody 8–9 barů a vzniklo 30sekundové espresso s cremou, jak ho v kavárnách pijeme dnes.